Rodič přichází ráno do dětské skupiny s dítětem v náručí. Batole se rozhlédne po místnosti, všimne si dalších dětí a pevněji se k rodiči přitiskne. Pečující osoba ho přivítá, nabídne mu hračku a osloví ho jménem. Dítě ale odvrátí hlavu.
„Nechci.“
Když se rodič pokusí dítě předat, přichází pláč. Dítě se drží jeho oblečení, odmítá kontakt s pečující osobou a nechce vstoupit do herny. Podobná situace je při nástupu batolete do dětské skupiny běžná. Pro rodiče však může být velmi náročná. Mohou začít pochybovat, zda je dítě na kolektiv připravené, zda si k pečujícím osobám vytvoří vztah nebo zda mu pobyt ve skupině neubližuje.
Nejistotu může cítit také pečující osoba. Zvláště když se potřebuje současně věnovat dalším dětem a nemůže být po celou dobu pouze s nově příchozím dítětem. Odmítání pečující osoby ale nemusí znamenat, že dítě do skupiny nepatří nebo že si k ní nedokáže vytvořit vztah. Batole reaguje na změnu prostředí, odloučení od rodiče, nové dospělé, přítomnost dalších dětí i odlišný denní režim.
Jeho „nechci“ proto často znamená spíše:
„Nevím, co se bude dít.“
„Je toho na mě moc.“
„Potřebuji více času.“
„Potřebuji vědět, kdo se o mě postará.“
Dobrá adaptace nezačíná až ve chvíli, kdy rodič dítě přivede do herny. Začíná přípravou dítěte, rodiče, pečující osoby i celého týmu.
Adaptace není jen úkolem dítěte
Někdy se o adaptaci mluví tak, jako by se dítě jednoduše mělo přizpůsobit novému prostředí. Ve skutečnosti se ale přizpůsobují všichni. Dítě poznává nové lidi, pravidla a denní rytmus. Rodič se učí dítě předávat a důvěřovat týmu. Pečující osoby hledají způsob, jak dítě podpořit a současně zachovat bezpečný chod celé skupiny. Adaptace proto není zkouškou, kterou má dítě zvládnout bez pláče. Je to postupné vytváření důvěry.
Cílem není, aby dítě od prvního dne radostně zamávalo rodiči. Cílem je, aby postupně získalo zkušenost, že:
- rodič odchází, ale zase se vrací,
- v dětské skupině jsou dospělí, kteří reagují na jeho potřeby,
- den má předvídatelný průběh,
- jeho emoce nejsou problém,
- může si k novému prostředí najít cestu vlastním tempem.
Příprava začíná informacemi od rodiče
Před nástupem dítěte je důležité znát nejen jeho stravovací návyky, spánek nebo zdravotní omezení. Pro průběh adaptace potřebuje tým také vědět, jak dítě reaguje na nové lidi a odloučení.
Pečující osoby se mohou rodičů ptát například:
- Má dítě zkušenost s pobytem bez rodiče?
- Kdo dítě dosud hlídal?
- Jak reaguje na nové dospělé?
- Co mu obvykle pomáhá při pláči nebo nejistotě?
- Jakým způsobem se uklidňuje?
- Má oblíbenou hračku, knížku, písničku nebo předmět?
- Jak dává najevo hlad, únavu nebo potřebu blízkosti?
- Jaká slova rodiče používají při uklidňování?
- Jak dítě reaguje na větší hluk a přítomnost dalších dětí?
- Co je pro rodinu při adaptaci největší obavou?
Smyslem není získat návod, který bude fungovat v každé situaci. Jde o vytvoření základní představy, co může dítěti pomoci cítit se bezpečně. Informace by zároveň měly být dostupné všem pečujícím osobám, které se budou dítěti věnovat. Adaptace nemůže stát pouze na jedné pracovnici, pokud se tým během týdne střídá.
Dítě potřebuje vědět, kdo ho přebírá
Při příchodu do dětské skupiny může dítě vnímat mnoho podnětů najednou. V místnosti jsou další děti, hračky, zvuky a několik dospělých. Pro batole může být obtížné rozpoznat, kdo se mu právě bude věnovat.
Pokud je to organizačně možné, je vhodné, aby nové dítě v prvních dnech přebírala stejná pečující osoba. Nemusí se o něj starat výhradně po celý den, ale může pro něj představovat známý bod. Při příchodu dítě osloví jménem, připomene mu, co bude následovat, a nabídne jednoduchou činnost:
„Ahoj, Aničko. Teď si vezmu tvoji tašku a půjdeme spolu ke kostkám.“
„Maminka se s tebou rozloučí a já tady zůstanu s tebou.“
Pečující osoba nemusí dítě okamžitě zaujmout. Důležitější je klidný hlas, pomalý přístup a předvídatelné chování.
Méně nabídek, více prostoru
Když dítě pláče nebo se odmítá pustit rodiče, bývá přirozenou reakcí nabídnout mu co nejvíce možností.
„Půjdeme si hrát?“
„Chceš autíčko?“
„Podíváme se na panenky?“
„Půjdeme za dětmi?“
Dobře míněná snaha ale může dítě ještě více zahltit. Batole v nejistotě často nepotřebuje mnoho otázek a aktivit. Potřebuje jednoho klidného dospělého, jednoduché sdělení a čas.
Místo několika nabídek může pečující osoba říct:
„Vidím, že se ti nechce od maminky.“
„Teď je ti smutno.“
„Jsem tady s tebou.“
„Půjdeme si sednout sem ke knížkám.“
Je vhodné dítěti nabídnout kontakt, ale nenutit ho do náruče. Některé děti chtějí být pochované, jiné potřebují sedět opodál a situaci nejprve pozorovat.
Loučení musí být srozumitelné
Způsob ranního loučení výrazně ovlivňuje, jak dítě předání prožívá. Pokud rodič několikrát oznámí odchod, ale stále se vrací, dítě neví, kdy loučení skutečně skončí. Napětí se prodlužuje a nejistota roste.
Před nástupem je proto vhodné s rodičem domluvit jednoduchý postup:
- Rodič dítě převlékne a připraví jeho věci.
- Pečující osoba dítě přivítá a převezme.
- Rodič dítěti jasně řekne, že odchází.
- Krátce se rozloučí.
- Odejde bez opakovaného vracení.
Rodič může říct například:
„Teď jdu do práce. Ty zůstaneš tady s paní Janou a dětmi. Po obědě pro tebe přijdu.“
Pro batole je srozumitelnější vztáhnout návrat ke konkrétní části dne než k hodině. Není vhodné, aby rodič zmizel bez rozloučení ve chvíli, kdy se dítě nedívá. Dítě se sice nemusí okamžitě rozplakat, může ale začít rodiče více kontrolovat a obávat se jeho dalšího nečekaného odchodu.
Pláč není automaticky známkou nezvládnuté adaptace
Dítě může po odchodu rodiče plakat i tehdy, když předání proběhne klidně a pečující osoba reaguje citlivě. Pláč je způsob komunikace. Dítě jím může vyjadřovat smutek, nejistotu, únavu nebo nesouhlas se změnou. Úkolem pečující osoby není pláč za každou cenu zastavit. Jejím úkolem je dítě bezpečně provázet.
Může pojmenovat jeho prožívání:
„Maminka odešla a tobě se stýská.“
„Chtěl bys jít za ní.“
„Je to pro tebe nové.“
„Zůstanu teď s tebou.“
Dítěti nepomáhá, když slyší:
„Nic se neděje.“
„Neplač.“
„Podívej, ostatní děti také nepláčou.“
„Ty už jsi přece velký.“
Podobné věty mohou jeho emoci zlehčovat. Batole potřebuje zažít, že dospělý jeho nepohodu vnímá a současně situaci zvládá.
Pečující osoba musí myslet také na ostatní děti
Adaptace v dětské skupině se liší od individuálního hlídání tím, že pečující osoba nemůže vždy věnovat veškerou pozornost jednomu dítěti. Proto je důležitá týmová příprava.
Ještě před příchodem nového dítěte by mělo být jasné:
- kdo ho ráno převezme,
- kdo se bude věnovat ostatním dětem,
- kdo může pomoci, pokud dítě potřebuje delší individuální podporu,
- jak bude tým postupovat při dlouhotrvajícím pláči,
- kdy bude kontaktován rodič,
- jak si pečující osoby předají informace.
Nové dítě potřebuje podporu, ale také ostatní děti mají právo na bezpečí, pozornost a zachování známého režimu. Dobře připravený tým proto nečeká, že situaci vyřeší jedna pečující osoba sama.
Pomáhá předvídatelné místo a jednoduchá činnost
Pro nové dítě může být uklidňující, když má při příchodu určité známé místo nebo činnost.
Může jít například o:
- koutek s obrázkovými knihami,
- stoleček s několika kostkami,
- místo u okna,
- jednoduché vkládací hračky,
- oblíbený plyšový předmět,
- stejnou krátkou ranní činnost.
Nejde o to dítě pokaždé odvést od emocí. Opakující se činnost mu ale může pomoci zorientovat se v průběhu rána. Postupně si vytváří spojení: Přijdu do skupiny, rodič se rozloučí, jdu s pečující osobou ke knížkám a potom následuje svačina. Předvídatelnost dává dítěti pocit jistoty.
Přechodový předmět může dítěti pomoci
Některým dětem pomáhá přinést si z domova známý předmět. Může to být plyšová hračka, malý šátek nebo jiná bezpečná věc spojená s domovem. Přechodový předmět není překážkou samostatnosti. Může být prostředníkem mezi domovem a novým prostředím.
Je však potřeba předem domluvit, jaká pravidla pro vlastní hračky v dětské skupině platí. Předmět by měl být bezpečný, označený a neměl by komplikovat chod skupiny. Některé dítě ho potřebuje pouze při příchodu, jiné také při odpočinku. Postupně jej může samo přestat vyžadovat.
První pobyty mohou být kratší
U dítěte, které dosud nemá zkušenost s odloučením, může být vhodné délku pobytu zvyšovat postupně. První návštěva může být krátká a proběhnout za přítomnosti rodiče. Při dalším setkání rodič na chvíli odejde. Dítě může zpočátku zůstat pouze během ranního programu a svačiny. Později se pobyt prodlužuje.
Konkrétní postup závisí na možnostech dětské skupiny, rodiny i reakcích dítěte. Není možné vytvořit jeden adaptační plán pro všechny. Postupná adaptace ale neznamená, že rodič zůstává v herně neomezeně dlouho nebo že pokaždé odchází jiným způsobem. I postupný proces potřebuje jasná pravidla. Dítěti pomáhá, když se jednotlivé kroky opakují a jsou srozumitelné.
Co při odmítání pečující osoby obvykle nepomáhá
Nejistotu dítěte mohou zvýšit například tyto situace:
- dítě je nuceno pečující osobu pozdravit, obejmout nebo jí podat ruku,
- několik dospělých na něj současně mluví,
- pečující osoby mu nabízejí příliš mnoho aktivit,
- rodič odchází bez rozloučení,
- loučení se opakovaně prodlužuje,
- dospělí přímo před dítětem vyjadřují pochybnosti,
- dítě slyší, že je „stydlivé“, „uplakané“ nebo „nesamostatné“,
- jeho pláč je porovnáván s reakcemi jiných dětí,
- tým nemá sjednocený postup,
- rodiči jsou předávány pouze informace o tom, jak dlouho dítě plakalo.
Odmítnutí pečující osoby není osobním útokem. Není také vhodné snažit se získat si dítě odměnami nebo sliby, které nelze dlouhodobě dodržet. Vztah vzniká prostřednictvím opakované zkušenosti, že pečující osoba reaguje klidně, citlivě a předvídatelně.
Co potřebuje vědět celý tým
Jednotný přístup neznamená, že se všechny pečující osoby musí chovat stejně. Každá má vlastní osobnost a způsob komunikace. Dítě by se ale mělo setkávat s podobnými pravidly a reakcemi.
Tým by si měl předávat zejména:
- jak proběhlo ranní předání,
- co dítěti pomohlo při uklidnění,
- zda přijalo kontakt a od koho,
- které činnosti vyhledávalo,
- jak jedlo a odpočívalo,
- co pro něj bylo náročné,
- jaké informace byly předány rodiči.
Je vhodné vyhnout se hodnotícím větám typu:
„Dnes bylo hrozné.“
„Zase celý den zlobilo.“
„Je na mamince příliš závislé.“
Užitečnější je konkrétní popis:
„Po příchodu plakalo přibližně deset minut. Nechtělo fyzický kontakt, ale zůstalo sedět vedle pečující osoby. Postupně se připojilo ke hře s kostkami.“
Konkrétní pozorování pomáhá týmu sledovat vývoj a hledat funkční podporu.
Jak o průběhu mluvit s rodičem
Rodič potřebuje pravdivé informace, ale jejich podání má velký význam.
Po náročném předání nestačí říct:
„Pak už to bylo dobré.“
Stejně tak není užitečné rodiče při vyzvedávání přivítat větou:
„Dnes zase hodně plakal.“
Vhodné je popsat průběh celé situace:
„Po vašem odchodu asi deset minut plakalo. Nechtělo se pochovat, proto jsem si sedla vedle něj. Drželo si plyšáka a pozorovalo děti. Potom se přidalo ke hře s autíčky. Při svačině už sedělo s ostatními a později vyhledalo kontakt samo.“
Rodič se tak dozví:
- že dítě prožívalo smutek,
- jak na něj pečující osoba reagovala,
- co mu pomohlo,
- jak se jeho stav během dne změnil.
Pokud se dítě dlouhodobě neuklidňuje, odmítá jídlo a pití, nezapojuje se nebo jeho obtíže postupně sílí, je vhodné adaptační plán společně vyhodnotit. Nejde o hledání viníka. Cílem je zjistit, zda dítě potřebuje pomalejší postup, jiný způsob předávání nebo další podporu.
Praktická příprava pečující osoby
Před nástupem nového batolete je vhodné mít jasno v několika bodech.
Znám základní potřeby dítěte
Vím, jak dítě komunikuje hlad, únavu, strach nebo potřebu blízkosti. Znám jeho zdravotní omezení, alergie a důležité návyky.
Znám domluvený průběh adaptace
Vím, jak dlouhé budou první pobyty, zda bude zpočátku přítomen rodič a jak se bude délka pobytu postupně měnit.
Vím, kdo dítě přebírá
Je jasné, která pečující osoba dítě při příchodu osloví a kdo se mezitím věnuje ostatním dětem.
Mám připravenou jednoduchou činnost
Volím aktivitu bez složitých pravidel, kterou může dítě pouze pozorovat a připojit se, až bude připravené.
Znám postup při pláči
Vím, co dítěti obvykle pomáhá, kdy mu nabídnout kontakt a kdy mu ponechat více prostoru.
Mám domluvenou komunikaci s rodičem
Rodič ví, zda a kdy dostane zprávu, jak probíhá předávání informací a ve kterých situacích ho skupina kontaktuje.
Počítám s různými reakcemi
Dítě může plakat, odmítat jídlo, nechtít se zapojit nebo vyhledávat pouze jednoho dospělého. Jeho chování neberu osobně.
Adaptace není soutěž
Některé dítě vstoupí do herny a začne si během několika minut hrát. Jiné potřebuje několik dní nebo týdnů, než začne nové prostředí přijímat. Není vhodné děti porovnávat. Rychlá adaptace nemusí znamenat, že dítě vše prožívá bez obtíží. Delší pláč zase automaticky neznamená, že rodič nebo pečující osoba něco dělají špatně. Důležitější než rychlost je postupný vývoj.
Pečující osoby mohou sledovat například:
- zda se zkracuje doba pláče,
- zda dítě přijímá podporu dospělého,
- zda začíná prozkoumávat prostředí,
- zda navazuje kontakt s dětmi,
- zda se zapojuje do některých částí programu,
- zda začíná rozumět dennímu režimu,
- zda se jeho pocit jistoty postupně zvyšuje.
Odmítnutí není konečný verdikt
Když batole při příchodu odmítá pečující osobu, neznamená to, že si k ní nevytvoří vztah. V prvních dnech pro něj představuje cizího člověka spojeného s odchodem rodiče. Důvěra se nevytváří jednou povedenou aktivitou. Vzniká opakovanou zkušeností.
Pečující osoba přichází klidně. Reaguje předvídatelně. Respektuje hranice dítěte. Pomáhá mu orientovat se v průběhu dne. Rodič se vrací tak, jak slíbil. Úspěšná adaptace neznamená dítě, které nikdy nepláče. Znamená dítě, které postupně zjišťuje, že nové prostředí dokáže zvládnout a že v něm má dospělé, na které se může obrátit.
Někdy je největší odborností pečující osoby právě to, že se nesnaží dětské „ne“ rychle odstranit. Dokáže ho vyslechnout, přijmout a současně dítěti ukázat: „Je to pro tebe těžké. A já tě tím bezpečně provedu.“
Praktický tahák pro tým dětské skupiny
Před nástupem nového batolete si ověřte:
- Známe jeho dosavadní zkušenost s odloučením?
- Víme, co mu pomáhá při pláči a nejistotě?
- Máme s rodičem domluvený adaptační plán?
- Je jasné, kdo dítě při příchodu přebírá?
- Ví celý tým, jak bude ranní předání probíhat?
- Má dítě možnost přinést si bezpečný přechodový předmět?
- Máme připravenou jednoduchou a nepřehlcující činnost?
- Víme, kdy a jak kontaktovat rodiče?
- Předáváme si konkrétní pozorování bez hodnotících nálepek?
- Sledujeme vývoj dítěte v čase, nikoliv pouze délku jeho pláče?
- Dokážeme podporovat nové dítě a současně zachovat bezpečí ostatních?
- Jsou naše pravidla a reakce pro dítě předvídatelné?
S láskou a pochopením ♥ Kristina Zapletalová ♥ – zapletatovakristina.cz
Napsat komentář