CO JE CESTA K POCHOPENÍ

Proč cesta k pochopení?

Rodičovství a výchovu bychom mohli přirovnat k cestě, začíná početím a končí opuštěním rodinného hnízda. Má svůj start i cíl, ale není to závod, je na vás jaké si zvolíte tempo a nemusíte nikoho dohonit ani předběhnout. Většině tohle dává určitě logický smysl, ale stále někde v nás je touha, být lepší, mít lepší nebo mít víc než on.

Tahle touha se vás jisto jistě drží už od dětství a je to proto, že každý vychovává, dle zažitých vzorců a nastavení ze svého dětství.

Mé jméno je Kristina Farkasová a jsem autorkou projektu CESTA K POCHOPENÍ, ve kterém se rodičům snažím ukázat, že výchova dětí neobnáší jen starosti a potíže. Byla jsem vychovávána v rozpadlé rodině, kde jsem postrádala lásku a pochopení. Byla postavena do role chůvy už ve svých 11 letech a téměř mi skončilo mé dětství.

Cesta k otevřené komunikaci s dětmi a nejen s nimi je jen na rodičích

Vždy jsem hlídávala svého sourozence, bratrance, sestřenici a děti sousedů, byla mi velmi brzo předána zodpovědnost za jiné děti. Díky tomuto jsem byla nucena potlačit své potřeby a obětovat se pro jiné. Poté přišla puberta a já začala vnímat, že nemusím být vždy ta poslušná holka, nemusím dělat vše, co se mi řekne a můžu si věci upravit dle svého. Když mi bylo asi 15 let, dostala jsem se jedné „bezva“ partičky, kde mě v mém chování jen podporovaly. Vzpomínám si na to, jak jsme si dělávali sedánky, kde jsme plánovali, co kdo řekne rodičům a jak.

Vydávala jsem se za rodiče svých spolužáků, psala jsem si omluvenky, lhala jsme ve všem a všem. Byla jsem k lidem okolo neuctivá, nezáleželo mi vůbec na ničem a na nikom. A také si vzpomínám, že i když v partě byl každý jiný, jedno jsme měli společné. Naprosto všichni jsme nenáviděli své rodiče, nerozuměli jsme jim, nechápali jsme, co děláme špatně a úplně to nejhorší bylo, že my jsme už ani nechtěli rozumět si s rodiči.

Rodinné focení roku 2013

JAK TO BYLO DÁL?

Tímto způsobem jsem se potácela celé mé školní období, na základce i na střední škole, poté jsem narazila na mou spřízněnou duši (mého životního partnera Patrika Zapletala), ale té jsem si v té době ještě neuměla vážit. Stala se nám „nehoda“ a za devět měsíců na to se narodil náš syn. Ten nám celý život převrátil vzhůru nohama a já začala panikařit. Začala jsem přemýšlet – Co jako máma můžu svému dítěti předat?

Co mu můžu nabídnout a naučit ho?

Budu dobrá máma?

Bude mě také nenávidět jako já svou mámu?

Bude se mi někdy chtít svěřit?

Budu jeho inspirací?

Tyto otázky mě napadaly jedna za druhou každičký den, od doby co nás pustili z porodnice. Od té doby jsem začala vidět věci, které mi doposud nepřišli divné, začínala jsem tak nějak více vnímat okolní svět. Viděla jsem, jak se rodiče trápí s dětmi při každodenních činnostech v obchodě, ve školce, na poště, u lékaře.

Viděla a cítila jsem, jaká nespravedlnost ze slov vyřčených rodičů v zápalu vzteku číší. Cítila jsem, že tohle dětem ubližuje. Viděla jsem, ale také tu bezmoc a zoufalství v očích rodičů, tu touhu po porozumění v očích dítěte a nemohla jsem v těchto situacích nic dělat. Nemohla jsem soudit situaci, ani soudit dítě nebo rodiče, nemohla jsem pomoci a pak jsem si to vyčítala.

Proto jsem se rozhodla, zapojit se dění kolem dětí a začala jsem pracovat jako dobrovolnice v rodinných centrech na společenských akcích, jako chůva pro děti svých kamarádek. Pozorovala jsem jednání, komunikaci, gesta, mimiku, vnímala jsem každý způsob komunikace s dětmi až jsem došla k závěru, že neexistují chyby v dětech ani v rodičích, ale ve vzájemné komunikaci.

Začala jsem tedy psát a takhle to všechno začalo. Děkuji za Vaši důvěru a těším se na Vás v mé rodičovské poradně, ať už zvolíte variantu jakoukoliv, jsem tady pro Vás.