Jak poznat, že na děti tlačíme jak se tomu vyvarovat?

Pokud nás dítě najednou ignoruje nebo naopak reaguje přehnaně intenzivně, měli bychom zbystřit. Zřejmě jsme nějakým výrokem nebo činem překročili tenkou hranici partnerství a ocitli se na straně autoritářské.

Pochopte. jak s dětmi správně komunikovat a ušetříte si spoustu starostí

Jak reaguje dítě zahnané do kouta?

Pokud se dítě necítí bezpečně a pochopeno, může se uzavřít do sebe nebo naopak vystupovat agresivně. V takové chvíli je dobré se jako rodič stáhnout a přehrát si uplynulé minuty, které této negativní reakci předcházely. Urazili jste dítě, nebo cítí z vaší strany nátlak a manipulaci? Nemohlo vás jen špatně pochopit? Neptejte se dítěte: „Co se ti děje, co jsem ti udělal?“ Většina děti se nerozpovídá, naopak se na vás bude dívat jako na blázny, co neví, co činí.

Musíte postupně začít naťukávat důvody, který vás zpětně napadly. Někdy se trefíte na poprvé, jindy vás nechá dítě tápat v temnotách a například z místnosti odejde.

Z vlastní zkušenosti vím, že na řešení konfliktů a nedorozumění s dětmi není dobré spěchat. Je potřeba, aby se uklidnil nejenom rodič, ale i dítě. Takže neběhejte za dítětem a netahejte z něco informace stylem: „Proč se urážíš, já to s tebou přeci myslím dobře”, apod.

Zjistěte, jak jednoduše začít s dětmi jinak žít i komunikovat?

Zkuste si spíš v duchu prohodit vaše role rodiče a dítěte. Nejste stejní, nepřemýšlíte stejně, ale když se dokážete do druhého vcítit, promyslet si okolnosti, které jste třeba nevzali v úvahu, najednou vám dojde, proč se ten druhý s vámi momentálně necítí dobře.

„Řeč těla mluví mnohem více než slova.“

Jak se vcítit do dítěte a přimět ho ke komunikaci?

Ke vciťování se do druhého a ověřování si vlastních hypotéz je ideální využít tzv. Já výrok. To znamená, že mluvíme v první osobě a vyjadřujeme jen vlastní pocity.

Na místo: „Co se zase urážíš? S tebou se nedá normálně mluvit.“
Já výrok: „Vidím, že jsem se Tě teď nějak dotkla. To jsem nechtěla, omlouvám se.“

A pozorujte reakci dítěte. Pokud není žádná nebo negativní, dejte dítěti delší čas na zklidnění.

Pokud je jeho reakce vstřícná, zkuste se dopátrat příčiny nedorozumění. Ptejte se dítěte: „Chceš mi říct, co tě rozzlobilo?“ „Máš pocit, že jsem rozhodla za tebe? Máš nějaký jiný nápad, jak daný problém řešit?“

Pokud bude dítě vidět, že jste ochotní ho vyslechnout a zvážit jeho návrhy, přestane se vám vyhýbat. Někdy není ani potřeba pitvat důvody konfliktu. Někdy prostě jen stačí uznat vlastní chybu, unáhlenost, upřímně se omluvit třeba za křik a dítě spokojeně odvětí: „To nevadí mami, už se na tebe nezlobím.“

Netlačte na své děti a osvojte si tipy, jak to vypozorovat

Omluva má sílu. Omluva se vždycky cení. I kdyby vám dítě hned neodpustilo, tak se mu velmi uleví, že nechcete setrvávat v konfliktu a nabízíte smír. Pro dítě je to navíc dobrá lekce, že mýlit se může opravdu každý. Ovšem ne každý dokáže svou chybu uznat a napravit.

Poté co se dokážete dětem omluvit, zjistíte, že jim nastavujete zrcadlo a že se někdy i ony se přijdou omluvit za svoje chování. My rodiče to po nich samozřejmě nevyžadujeme, protože je milujeme bez podmínek, ale rozhodně nás to potěší, protože to je známka osobního růstu a rozvoje.