Vím, že bych měla ale ... aneb proč jen vědět nestačí

Víš, že bys neměla dítěti dávat čokoládu, když plánuješ jít někam, kde nemůže energii z ní vybít. Asi taky víš, že by dítě mělo mít pravidelný režim, který by se měl dodržovat. Možná už víš, že cukry a tuky mají vliv na chování nejen u dětí. Nejspíše také víš, že bychom, jsme si měli všichni čistit zuby nejméně dvakrát denně. Když to tak vidím, víme toho každý poměrně dost, co ale doopravdy děláme? Děláme to, co víme nebo to jen víme a stačí nám to? Pro lepší pochopení jsem sestavila rozhovor tak, jak většinou rodiče reagují. Možná tě nezaskočí, že to vzdají ještě dříve, než k nějaké změně může dojít, protože jsou přesvědčení, že tohle, už oni přece vědí.

Já vím, ale nám stejně nic nefunguje

  • „Už nemůžu, moje dítě chvíli neposedí, pořád něco chce, neumí se zabavit samo, křičí, tříská s hračkami, vážně už nevím, co mám dělat.“
  • Zeptala jsem se na stravování a režim dítěte:
  • „No on toho moc nesní, takže jsem ráda, že se alespoň zacpe pribináčkem nebo brumíkem.“
  • Takže se dítě stravuje z větší části pouze joguty a brumíky?
  • „No většinu dne ano, jinak do něj stejně nic nedostanu. Na oběd odmítá veškerou zeleninu a ovoce, odmítá maso, brambory, rýži i těstoviny.“
  • Aha a víš, že tento stravovací návyk není vůbec vhodný a tím, že dítěti dáváš stále jogurty a brumíky zařizuješ, že nemá důvod ani potřebu jiné jídlo třeba jen ochutnat?
  • „Ano, já vím, ale co s ním mám dělat, přeci ho nenechám o hladu, večer toho sní trochu víc, někdy i kousek rohlíku. Já se opravdu snažím, ale on stejně ani neusne dřív než ve 23h.“
  • A věděla jsi, že tělo, které se před spaním nabije cukry, nemůže snadno usnout?
  • „Ano, já vím, ale i kdybych tohle všechno změnila tak na něj stejně nic neplatí, je prostě jinej“
  • Zkoušela jsi to změnit?
  • „Ano vydrželi jsme to 14 dní a stejně byl furt nervní“
  • Věděla jsi, že se tělo nadopované umělými cukry a tuky musí regenerovat?
  • „Ano, já vím, ale nemám na to nervy, nemůžu se přetvařovat, nevydržím to“
  • Víš, že přetvařovat se není nutné?
  • „Ano vím, ale s ním to prostě nejde, to bys ho musela znát“
  • Souhlasím, potřebovala bych syna skutečně poznat, ale co ztratíš, když tu změnu zkusíš vydržet dlouhodoběji?
  • „Asi nic, ale je to zbytečné ne? Když to nefunguje, už jsme toho zkoušeli tolik.“
  • Asi máš pravdu, je to zbytečné pokud to tak cítíš. Jestli ti není dobře v tom, co dennodenně prožíváš, ale nechceš nic měnit, pak není možné situaci vyřešit.
  • „Já vím, že je hodně po mě a po manželovi, ale nějak to dáme, musím to vydržet, to přece přejde. Díky za rozhovor“

Maminka v hloubi duše ví, že změnu potřebují všichni, také ví, že by neměl jíst jen jogurty a brumíky, ale nic ji zatím nepřesvědčilo o tom, že by cestou otevřené komunikace, důslednosti a pochopení mohla všechny tyto neduhy v sobě uzavřít. Napadlo mě, jestli své děti tak trochu nepodceňujeme.

Stěžujeme si na to, že nás děti vyčerpávají, ale změnit nic nechceme

Všichni rodiče touží po tom, aby je děti poslouchaly, a aby dělaly všechno, co se řekne a nepotřebovaly ke všemu znát důvod nebo odpověď. Jenže já jistojistě vím, že ty bys taky nechtěla poslouchat, respektovat nebo dělat věci, kterým nerozumíš. Nebo ano?

Když “to” vím, můžu “to” taky změnit

V případě, že to všechno víš, co ti brání, “to” nevyzkoušet? Rodičovství je doprovázeno pády a vzestupy, přicházejí starosti i radosti, ale není potřeba dítě bít, nadávat mu, vyhrožovat ani využívat svou velikost jako zbraň proti dítěti. Můžeš se společně z chyb učit, podávat dítěti pomocnou ruku, být rádcem, průvodcem i kamarádem. Rodiče bachaři jsou pasé, agrese a tlak by měl ustupovat, ve světě tomu tak není, tak nebojujme i v rodinách.

Změna komunikace s dítětem

  • Tohle je úplně nejzásadnější, pokud dítěti něco neustále podsouvám nebo všechno vzdávám, protože to ihned nefunguje, pak se nikdy nemůžu dobrat k žádnému závěru. Nikdy nemůžu uvidět a rozpoznat co je změna. Jak se projevuje a jestli je dlouhodobá nebo se jen krátkodobě opakuje. Komunikuj s dítětem, jako s partnerem – přikazuješ partnerovi, aby si vyčistil zuby? Nejspíše ne, pak to nedělej, ani svému dítěti. Nepřikazuj dětem nic, není to potřeba.

Zklidnění svého já

  • Pokud na vše reaguji zvýšeným hlasem nebo křikem, pak je jasné, že mi to dítě jednou začne oplácet a dovolí si na mě hlas zvýšit také. Agresivní výrazy i chování děti odkoukávají od rodičů. Nebuď neustále podrážděná, předáváš tento postoj svému dítěti a pak tě rozčiluje, když dítě použije tu samou zbraň na tebe. Jsem máma a vím, že děti nás občas dohánějí k šílenství, ale nedělají to s tímhle úmyslem.

Uvědomění si své hranice

  • Každý člověk by si měl uvědomit svou vlastní hranici. Často se rodiče dostávají doma do sporu právě díky tomu, že otec má hranici jinou než matka, to je ale v pořádku. Oba rodiče mohou táhnout za jeden provaz to ano a pro sjednocenou výchovu je to také potřeba, ale oba rodiče mají právo na to, mít svou vlastní hranici.
Respektování pocitů svých dětí
  • Mnohdy se nám zdají pocity a obavy našich dětí úsměvné. Zlehčujeme je například tím, že říkáme: „Ale prosím tě, čeho se bojíš, vždyť tam nic není“ nebo „To tě nemohlo bolet, vždyť máš tepláky“– říkáme to většinou proto, abychom své děti rychle utěšili. Když ale upadneš, bolí tě to, možná nepláčeš a nekřičíš na celé kolo, protože už jsi dospělá a možná se taky nelekneš, protože pár pádů, si již zažila. Tvoje dítě to ale bere zcela jinak, pád je pro dítě šok, strach je neznámý pocit, který se učí zpracovávat. Jejich reakce v podobě, hysterie jsou vygradovány právě z našeho zlehčování situací. Stačí jen říct: „Spadl jsi, bolí to?“ nebo „Lekl ses, chceš obejmout?“

Naučme se nedělat z dětí neschopné malé bytosti a zkusme jejich pocity pochopit a porozumět jim. Děti spoustu věcí zažívají poprvé, a i když spadnou už po desáté, stále se pocit vrací. Díváme se na to často jako na přehnané reakce, ale my tyto reakce můžeme zmírnit, když budeme dětem naslouchat a pomůžeme jim porozumět svým pocitům.

Nejnovější příspěvky

Ebook: Jak správně komunikovat s dětmi