Proč puberťáci neposlouchají a nedodržují dohody?

Puberta z pohledu mámy

• Často neudělá, co mu řeknu
• Vše musím neustále připomínat
• Nedodržuje dohody
• Nekomunikuje se mnou, vše z něj tahám
• Je strašně náladový a všechno si strašně bere
• Cokoliv mu vytknu, okamžitě se urazí
• Nechce se učit, dělat domácí práce
• Je drzý a ke všemu má připomínky

Co si máma myslí, že musí dělat?

• Musí být přísná a tvrdá, aby z něj nevyrostl sígr
• Když nevnímá, musím po něm řvát, děti musí mít z rodičů respekt
• Pod výhrůžkami a sliby se s ním snaží manipulovat a zjistit, proč se takto chová
• Nemůže mu věřit, je v pubertě a puberťáci prostě lžou a vymýšlí si

Puberta z pohledu puberťáka

• Už mě rozčiluje množství pokynů, které několikrát za den dostávám
• Není mi příjemné, mluvit o soukromých věcech před babičkou, tetou, okolím
• Nedělá mi dobře, když o mě mluvíš před pro mě cizími lidmi
• Vadí mi, že mi nevěříš, nelhal bych možná, kdybys ty nelhala mě
• Mrzí mě, že víc vidíš jen to co, udělám špatně, ale mých pokusů o změnu si nevšimneš
• Když jsem se ti chtěl svěřit, něco jsi zrovna dělala a já cítil, že mi nevěnuješ celou pozornost, přestalo mě bavit, zkoušet to znovu.
• Nechápu, proč zlehčuješ moje starosti, v mém věku jsi určitě měla podobné, třeba jiné, ale taky určitě si od rodičů nechtěla slyšet „tvoje starosti bych fakt chtěla mít“
• Už jsem velký a vadí mi, že musím pořád dělat všechno jen tak, jak řekneš ty. Kdybys mi trochu víc důvěřovala, možná bys koukala, jak zodpovědný umím být. Jenže když si toho pak vůbec nevšimneš, nemám nějak dál motivaci dělat něco, co většinou po mě ihned opravíš.
• Říkáš, že se mnou se nedá dohodnout, ale není to tak, to většinou ty chceš, abych souhlasil s tvým návrhem.
• Vadí mi, že pořád křičíš, ale už se to tolik nevnímám, takže se to dá vydržet, je to prostě něco, na co už jsem si zvykl.
• Zvykl, jsem si také na to, že tě skutečně nezajímá co, chci já dělat, ale hlavně to, co chceš ty, abych dělal.

Možná si teď říkáš, takhle to určitě můj puberťák rozhodně nemá a tohle by nikdy neřekl. Jenže ono se tohle vážně v jejich hlavách odehrává. Nejspíše ne přesně, jak to píšu, ale pocity vycházející z příkladu jsou totožné pocitům, které zažívají děti někde uvnitř sebe. Pojďme si rozebrat například pokyny.

Už mě rozčiluje množství pokynů, které několikrát za den dostávám

Téměř nejčastěji jsou to pokyny a otázky, bez kterých si máma není jistá, zda její dítě má vše co potřebuje:

• Ukliď do! 
• Zvedni to!
• Odnes to!
• Sedni si!
• Dej mi …
• Co máš do školy?
• Jedl jsi?
• Umyl jsi to nádobí?
• Vynes koš!
• Vzal sis čisté triko?
• Budeš jíst?
• Učil ses dneska?
• Kde máš …. ?

S podobnými pokyny a otázkami bych mohla pokračovat na několik stránek, ale tohle pro představu stačí a věřím, že alespoň jedna z nich se objevuje i u vás doma. Tyto pokyny dětem rozdáváme od jejich narození. Nejprve je říkáme, když jsou malí a děláme to hlavně z důvodu bezpečnosti. Potřebujeme také vědět, zda dítě něco nepotřebuje apod. Jakmile děti začnou mluvit, je to zase snazší domluvíme se. Řekneme, co chceme, děti to dělají a tak rozdáváme pokyny a pokládáme otázky znovu a znovu.

Ve výchově, ale přijde fáze, kdy si dítě znovu prochází, dá se říci, uvědomím sebe sama. Jelikož je starší a má už své nějaké zkušenosti, uvědomuje si také, že nemusí se vším souhlasit. Cítí se dospělé, možná bych řekla spíše vyspělejší a touží po tom, aby se mohlo rozhodovat, jak ono chce. Jen proto, že jsme dospělí, nesmíme zapomínat to, že v pubertě je to jako na horské dráze. Nejen, že se děti mění vzhledem, ale také prožívají různé emotivní výkyvy, které se učí chápat. Vyrovnat se s nimi a porozumět jim.

Co je potřeba změnit?

Za každým problém vždy stojí největší nepřítel a to je komunikace. Pokud změníš způsob komunikace zjistíš, že tvoje dítě neprochází žádnou divokou a nezvladatelnou pubertou. Pokud s ním budeš umět mluvit, bude on/ona mluvit i s tebou.

Komunikace NENÍ monolog s dobře míněnými radami nebo pokyny pro lepší budoucnost svých dětí

Komunikační pravidla

• Oční kontakt je základ – Nevynucuj si ho slovy: „dívej se mi do očí, když s tebou mluvím“ zkus říct: „byla bych ráda, kdyby ses mi díval/a do očí když spolu mluvíme“
• Ukaž skutečný zájem – Nevař, neuklízej, neokřikuj mladšího, když chceš s dítětem něco důležité probrat, nebo se na něčem domluvit. Projev skutečný zájem pouze o něj.
• Nezlehčuj nic z toho, co ti říká – Někdy ti přijde úplně absurdní, co dítě trápí a proneseš „kvůli takové blbosti se snad nemusíš rozčilovat“ zkus vzít vážně jeho problém stejně tak jako si přeješ, aby bral ty tvoje.
• Domluva bez tohoto pravidla není domluva – Pravidlo efektivní dohody je, aby vždy byla oboustranná. Domluva není správně uzavřena tím, že já řeknu, co chci a dítě to musí odsouhlasit. Tohle navazuje na zmíněné nezlehčování a nesouzení jeho starostí nebo návrhů. I když se ti zdá absurdní, posunout nařízenou činnost o 12 minut pro něj je to, ale možnost podílet se na domluvě. Když se dítě může na něčem podílet a to jen tím, že může vyjádřit svůj názor, který je akceptován nebo ještě poupraven, pak se automaticky učí přirozené odpovědnosti. Nyní si totiž může uvědomit, že po porušení by o tuto pro něj výhodu mohlo přijít.

Jak můžeš nejpřirozeněji začít jinak?

Můžeš začít tím, že mu dáš přečíst část z toho článku a to konkrétně – „puberta z pohledu puberťáka“ myslím, že by ho zaujaly i pokyny a otázky. Nejvhodnějším způsobem, jak začít s dětmi jinak komunikovat je na nic si nehrát. Jednoduše si dítě zavolat a zeptat se jestli má chvilku, abyste si mohli popovídat. Jakmile bude souhlasit, pak prostě spusť a nechoď kolem horké kaše moc dlouho, aby z toho opět nebyl zbytečný monolog.

Bylo by fajn, kdybys dokázala svému dítěti upřímně říct, to co tě trápí a na co hledáš řešení. Rozhodně ne způsobem takovým, že budeš naléhat na dítě, aby navrhlo okamžité řešení, ale spíše běž z kůži na trh a svěř se svými pocity. Neboj se říct, co tě štve na něm, ale mluv také o sobě, jak ty se v tu chvíli cítíš, když tě neposlechne. Například: nepřijde domů v domluvený čas, nesplní, co slíbil apod. Hlavně nesmíš docílit toho, aby si myslel, že na něj něco hraješ, tohle děti poznají a rodiče si stále bláhově myslí, že to tak není.

• Buď upřímná a neměj velká očekávání z prvního upřímného rozhovoru
• Nekritizuj ani neodsuzuj nic z toho, co ti dítě během rozhovoru svěří
• Buď sebekritická a přiznej, co o sobě víš, že děláš špatně, ukaž, že i dospělý občas selže
• Sdílej s dítětem své obavy a pocity, vysvětli důvody, proč mu nemůžeš důvěřovat
• Navrhuj způsoby řešení, hledej kompromis, nesnaž se vždy, aby všechno bylo jen podle tebe
• Pro efektivitu nového způsobu komunikace společně vytvořte domácí pravidla

Jak vytvořit domácí pravidla?

Těmito pravidly jsem v loňském roce inspirovala osobním koučem Alešem Kalinou. Nejefektivnější domácí pravidla jsou ta, do kterých jsou zapojeni všichni členové domácnosti. V případě, nezájmu některých členů, nezoufej, oni se časem sami přidají na seznam. Cílem těchto pravidel, je vybudovat si domácí pohodu. My tyto pravidla máme doma také zavedeny a jejich účinek je více než vynikající. Z počátku jsem o nich dosti pochybovala, vzhledem k tomu, že za porušení jsou zde uděleny tresty a s těmi já ve výchově nesouhlasím. Jedná se, ale o tak trochu jiné tresty.

Domácí pravidla by vždy měla být tvořena všemi členy, kterých se týkají. Velký úspěch má, když děti mohou vymyslet pravidlo pro své rodiče a ty ho přijmou. Pravidla by neměla být ponižující, měla by obsahovat běžné denní starosti, které se rodiny týkají, a které potřebuješ změnit. Nejdůležitější je ale to, aby si trest dítě vymyslelo, samo.

Pravidla fungují snadno, v případě, že se poruší pravidlo 3x následuje trest. V příkladu je uveden pro puberťáka trest 2 týdny bez počítače. Trest by měl být vždy nepříjemný už jen proto, aby dítě motivoval ke třem neporušení. Pro rodiče to až tak neplatí, pokud se chtějí udržet v kondici. Mohou si ale vymyslet trest jakýkoliv jiný. Dát si ale takhle před večeří 50 výpadů, možná i v tu chvíli moc příjemné nebude.

Pravidla je důležité všemi členy podepsat a domluvit se také na tom, kdy nejpozději musí trest začít plnit. U nás je to zavedeno tak, že plnění trestu začíná třetím porušením případně, první následující den po porušení pravidla. Na konci každého týdne si sedneme, zhodnotíme plnění a porušení. Někdy některá pravidla upravíme, vyškrtneme, přidáme nová apod. Znovu podepíšeme, přidáme datum úprav a znovu je pověsíme na viditelné místo pro všechny.

Dalším důležitým tématem pro poklidnější zvládání puberty, je nastavení hranic. Těm se, ale budu věnovat zase v příštím článku. Za jakoukoliv připomínku či tipy, jak to funguje u vás doma, předem děkuji. Věřím, že svými způsoby se můžeme všichni vzájemně inspirovat.